ALBERTINUM nese název po slavném žamberském rodákovi prof. MUDr.Eduardu Albertovi, jehož pozůstalost posloužila jako základ k vybudování sanatoria. Ústav tedy nezaložil, v té době byl už 5 let po smrti.

Eduard Albert se narodil v Žamberku v r. 1841. Jeho otec byl hodinář a velký divadelní ochotník. V roce 1853 odchází Albert do Hradce Králové na gymnázium. Měl velké nadání pro jazyky a literaturu, ale i matematiku. Přivydělával si kondicemi v rodině zemského advokáta dr. Flanderky a ten, když se nakonec Albert rozhodl pro studium medicíny, jej doporučil svému příteli - patologovi na univerzitě ve Vídni, dr. Rokitanskému. Ve Vídni tedy Albert studuje medicínu, a zároveň dělá u Rokitanského soudního zapisovatele. Při této aktivitě získal základy pro vynikající anatomické myšlení a popis, což asi také ovlivnilo jeho výběr oboru po ukončení studií v roce 1867. Rozhoduje se pro chirurgii a nastupuje na 1.chirurgickou kliniku ve Vídni. Zde se uvede natolik dobře, že je v roce 1873 jmenován přednostou Chirurgické kliniky v Innsbrucku.

Do praxe vstoupil Albert v době, kdy se v celé medicíně děje mnoho převratného, chirurgii z toho nevyjímajíc. Nejen že se v této době zdokonaluje narkóza a může se tak zlepšovat technika operací , ale hlavně nastává doba antisepse, aseptického vedení operací, dezinfekce a sterilizace. Budiž mu ctí, že Albert patřil mezi ty osvícené lékaře, kteří ihned pochopili hodnotu těchto objevů. Jeho úspěchy v chirurgii byly podpořeny právě důsledným dodržováním podmínek antisepse při operacích a ošetřování ran. První aseptickou operaci provedl v Innsbrucku na podzim r. 1875 a není jistě potřeba zdůrazňovat, že tato okolnost přispěla k jeho pověsti chirurga, kterému umírá po operacích výrazně méně pacientů než jiným.

Vědecky pracovat a přednášet začal již ve Vídni a pokračoval v tom i v Innsbrucku, kde napsal kromě jiného čtyřdílnou učebnici chirurgie. V odborných kruzích byla velmi ceněna a dočkala se řady překladů do jiných jazyků. Jeho doménou byly operace štítné žlázy - například jako první úspěšně provedl strumektomii - a četné břišní operace. V učebnicích chirurgie dodnes najdeme pojem "Albertův střevní steh". Proslavil se také první transplantací nervu a řadou ortopedických novinek.

Věhlas Alberta jako chirurga, vědce a učitele, byl záhy natolik veliký, že v roce 1881 byl po mnoha peripetiích jmenován císařem na místo řádného profesora a přednosty 1. chirurgické kliniky ve Vídni. Klinika byla v této době na výrazně horší úrovni, než jakou nechal po sobě v Innsbrucku, takže měl znovu možnost ukázat co umí. Zprvu neměl dobré vztahy s prof. Billrothem, který vedl konkurenční 2. chirurgickou kliniku, ale později se tito významní chirurgové sblížili a dali světu mnoho nových postupů ve svém oboru. Billroth byl zručný operatér a proslavil se řadou prioritních operací (žaludek), Albert se spíše věnoval otázkám fyziologie než technice operací. Byl ale především vynikající pedagog. Jeho přednášky byly mezi studenty natolik oblíbené, že měl neustále přeplněnou posluchárnu, zatímco k Billrothovi téměř nikdo nechodil. Pro Čechy vychoval dr. Maydla, který se později v Praze stává zakladatelem české moderní chirurgie a pro Rakušany dr. Lorence, zakladatele rakouské ortopedie.

Albert léčil mnoho významných lidí včetně předsedy vlády hr.Eduarda Taafeho a císaře Františka Josefa. Cestuje po celé Evropě a všude přednáší. Navazuje vztahy s politickými a kulturními kruhy v Čechách. Zajišťuje zázemí pro Čechy ve vídeňských institucích, lobuje pro celou řadu českých otázek v rakouském parlamentu a na ministerstvech. Je to i díky vlastním bohatým známostem a ke konci života i díky členství v horní komoře parlamentu. Začíná se vracet do rodného města Žamberka, kde v roce 1888 staví své letní sídlo. Sem se uchyluje k odpočinku při letních prázdninách a plně se zde věnuje své literární zálibě (básnictví a překladatelství), historii a politice. Překládá českou literaturu do němčiny (Vrchlický, Hejduk, Mácha, Erben aj.), ale básně píše i sám. Jejich úroveň oceňoval i jeho velký přítel Jaroslav Vrchlický. Ten za ním do Žamberka jezdí často a pravidelně. Albert byl vynikající společník, sečtělý, dobrý vypravěč, takže těchto pravidelných návštěvníků z řad básníků, spisovatelů, ale i politiků, bylo více. Někteří měli v jeho vile své stálé pokoje a ty jsou dodnes označeny tabulkami se jmény Vrchlického, Riegera, Rezka aj. Dvakrát zde byl Albertovým hostem i T.G.Masaryk. Z dalších pak historici Goll a Gebauer, spisovatelé Winter a Jirásek a řada soudobých básníků.

Od roku 1892 začal Albert postonávat. Objevily se známky otravy sublimátem používaným k dezinfekci, později zřejmě také ataky ischemie mozkových cév. Byl nucen změnit způsob života a tak častěji pobýval v Žamberku. Věnoval se více vědecké práci, sepsal a utřídil mnoho poznámek, studií, objevů. Ještě měsíc před smrtí přednášel na lékařském sjezdu v Paříži o stavbě kostí. Sám tehdy prohlašuje, že je smutné, když se k této významné činnosti dostává až v době, kdy selhává jeho tělo.

25. září 1900 večer ve své vile v Žamberku se svými přáteli hraje karty a diskutuje o světě. Ráno je nalezen mrtev. Dle dostupných pramenů šlo zřejmě o cévní mozkovou příhodu. Na své přání byl pohřben v Žamberku, ale o rok později je na žádost rakouské univerzity převezen na Ústřední hřbitov ve Vídni, kde je pochován. V lapidáriu univerzity ve Vídni je umístěna jeho pamětní deska.